V zahradě prázdných rozkoší plevelný čas krajinu pustoší. Zástupy duší, co ještě netuší, že vyhasl jim jas. Ten tichý hlas je tu zas. Melodii prázdnoty bez jediné noty malátným schránkám pokorně šeptá do uší. Nad ozvy srdce co v temnotě buší znavené ruce v modlitbu sepjatou loutky s hlavou uťatou otázku vznést se pokouší je to snad život co z ticha je ruší? Z hlasu chrapot pozvolna se stává bolavé soudy duším dává Ve stínech prý pravda je lkát není radno do skřipce hany svírá je až příliš snadno. Přichází tklivá do zahrad bere i to málo a bez náhrad. Pokorně litují, smutný audit sledují až příliš mnoho vad a přitom tolik rad! Vedeny brázdou klamu, hájily v sobě špatnou stranu Už ví, že i jinak žít se dalo prý pocítit štěstí by to znamenalo. | LK 2022 |